Tento článek bude vcelku osobní. Budu vám psát upřímně, narovinu, bez jakéhokoliv dlouhého přemýšlení, co s vámi sdílet a co zase ne. Pomalu vás provedu mým emočním stavem, mým emočním světem. Je opravdu rozsáhlý, některé části jsou i mnou samotnou ještě neprozkoumané a neobjevené, ale budu doufat, že vás tento článek bude bavit. Doufám, že někoho podpoří, či mu dodá sílu nic nevzdávat a pracovat na sobě. Nee kvůli okolnímu světu, ale kvůli sobě. Emoce jsou nepopsatelné a neuchopitelné, ale i tak vám o nich chci psát (snad aspoň trochu srozumitelně). Protože jsou důležité, protože práce s nimi je důležitá, abychom se neztratili. Obzvláště nás ženy častokrát dohání k šílenství (no nemám pravdu?), ale bez nich bychom to asi nebyly úplně my.
Emoce je duševní stav spojený s nervovým systémem, který je způsobený chemickými změnami spojenými s myšlenkami, pocity a reakcemi na chování, nebo interakci na další vnější, ale také i vnitřní podněty. Emoce lze definovat jako pozitivní, nebo negativní zkušenost, která je spojena s určitým vzorcem fyziologické aktivity. Emoce způsobují různé fyziologické, behaviorální a kognitivní změny.
To, jak se cítíme, určuje naše vibrace, na jakých frekvencích vibrujeme. Každá emoce má svou vlastní vibraci.
Slyšeli jste někdy o tom, že existuje souvislost mezi emocemi a stavem kůže? Že existuje tzv. ZÁKON ZACHOVÁNÍ EMOČNÍ ENERGIE? Ano, pokud si vzpomenete na fyziku ze základní školy, tak se vám hned vybaví zákon zachování energie, na jehož základě tento emoční zákon stojí. Tento zákon zjednodušeně mluví o tom, že energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie.
Myslím, že všem z vás je jasné, že naše emoce mají vliv na stav naší pleti (hlavně prostřednictvím hormonů). Kůže dokáže v mnoha případech ihned reagovat na náš duševní stav. Dny, měsíci, celým životem nás doprovází pozitivní emoce, ale i ty negativní. Pozitivní emoce cítíme jako štěstí, radost, naplnění, vyrovnanost, lásku, optimismus… naše tělo je v jejich přítomnosti zaplavováno různými hormony štěstí, které úplně přirozeně snižují zánět, zvyšují průtok krve v kůži a naše pleť v takový okamžik opravdu září. Vlastně kolikrát září celá naše bytost. A je to viditelné i pro ostatní. Přispívá k tomu i kvalitní spánek a hezký naplněný intimní život. V těchto momentech si k sobě přitahujeme to krásné, stejně zářící, přicházejí k nám nové příležitosti a zkušenosti. Určitě ten magnetický pocit znáte.
Na druhou stranu tu máme ty negativní emoce jako je stres, vztek, smutek, strach, frustrace, deprese, nechutenství… Označení „negativní emoce“ budeme brát trošku s rezervou, protože i tyto emoce k životu potřebujeme. V okamžicích, kdy nás tyto negativní emoce ovlivňují, nám stoupají hladiny stresových hormonů, a při jejich velkém nadbytku mohou vznikat nejrůznější kožní problémy a onemocnění. U někoho v menší míře, u někoho ve velké s veškerou parádou. Některé studie píšou o tom, že většinu kožních problémů způsobuje zejména smutek, deprese, strach a úzkosti. No a my na svém těle v takových dlouhodobějších stavech můžete vidět pupínky, dermatitidy, psoriázy, ale třeba i vitiligo a bradavice.
Co je dobré si uvědomit? Jakmile nás potká nějaký kožní problém, z nějaké části ho může podporovat i naše emoční zátěž. Vytvoří se nejrůznější nehezká místa na pleti a my co? Nás to trápí, jsme kvůli tomu smutní a dostáváme se do depresí. No a tyto emoce zase více a více podporují onu kožní nemoc. Začarovaný kruh, vidíte to? Uklidním vás ale, že tato reakce je zcela normální. Kde tedy ale začít, abyste se z tohoto kruhu dostali? Za mě určitě není na škodu začít u SEBEPOZNÁNÍ. Poznat sám sebe, své emoce, svou kůži. Zbavit pokožku emoční zátěže, pořešit si nejrůznější problémy, získat (sebe)lásku, ochranu, respekt jak pro sebe, tak pro svou pleť. Bude to náročné a dlouhé, protože spousta těchto problémů vzniká už v dětství. Ale dá se na tom pracovat, posouvat se. A nejen v rámci zdraví, co se týká pleti, ale celého našeho organismu.
MŮJ PŘÍBĚH
U psaní následujících řádků mě doprovází zpěvačka Birdy. Znáte její písně? Mě osobně velmi chytají za srdce, vše má tak procítěné, melodie i slova ve vás vyvolávají spoustu pocitů. A ten její hlas! Nee jednou jsem se u jejich písní radovala, ale i brečela.
Začnu velmi zlehka. Upřímně si moc nepamatuji mé pocity z raného dětství. Co se dělo/nedělo, co jsem pociťovala a jak jsem vlastně vnímala celý svět. Od mámy vím, že jsem byla celkem nekontaktní, že jsem nechtěla objímat, nějak se tulit. První nějaké opravdové pocity si však pamatuji až z pozdější doby. Zůstalo ve mně spoustu krásných vzpomínek, co rozradostní mé dny ještě v této době, ale i spousta těch horších. I když jsem měla úplnou rodinu, kamarády, tak jsem se už od mala necítila úplně dobře. Cítila jsem, že je se mnou něco jinak. A do dnešních dnů si tyto pocity nedokážu vysvětlit. Stalo se mi něco v prenatálním období, v mámině bříšku? Přeneslo se na mě něco od mámy? Či jiných osob v naší linii?
Pamatuji si, že spousta mých dnů bylo ale i tak velmi radostných. Fakt velmi ráda vzpomínám na všechny ty dětské radosti, zážitky… a i když je to malinko zvláštní, tak si toto období připomínám filmy a pohádkami, které si z dětství pamatuji. Vyvolávají ve mně zpět tu dobu, ty prožité momenty. I teď se u psaní těchto slov usmívám a mám chuť si pustit Páni kluci. V této době jsem však začala silně pociťovat rodinnou výchovu. Zákazy. Podmínky. Když jsi neudělala toto, tak nebude toto. V některých momentech jsem se cítila opravdu bezmocná a zmatená. Jakým tedy mám být člověkem?
V období puberty ve mně všechno začalo gradovat. Začaly se objevovat pocity a emoce, se kterými jsem nedokázala pracovat. Sakra, co toto je!? Co s tím mám dělat? Hormony lítaly ze stranu na stranu a já nevěděla, jak se se vším vyrovnat. Mé okolí na to samozřejmě začalo reagovat a nee zrovna pozitivně. Zpátečně si uvědomuji, že jsem chtěla jen podat ruku a aby mi někdo řekl, že to bude dobré, že se to zlepší. Že to zvládnu. Všechny tyto emoce jsem filtrovala na své okolí, všechnu zlost a hněv v podobě křiku, všechen smutek a strach ve formě slz. Kvůli reakcím okolí jsem začala vše schovávat uvnitř sebe. Vyčerpávalo to mě, vyčerpávalo to mé okolí. Nikdo mě nezvládal, ani já sama sebe. A v tomto období se začaly ukazovat první pupínky. Nee jeden, dva, ale hned velká ložiska akné. Začala jsem se ve svých 14ti letech ve všem utápět. Veškerou negativitu (poznámky na moji osobu) z okolí jsem začala vstřebávat. A musela sama sebe přesvědčovat, že nejsem špatný člověk. Což se mi samozřejmě moc nedařilo.
Toto stádium trvalo několik let. Jednou nahoře, jednou dole. Pupínky se tvořily a tvořily. Nebyl den, kdy jsem na své tváři neměla nové. Kdy jsem nesmutnila kvůli tomu, co vidím v zrcadle, a jak se cítím uvnitř. Zbytečná, nemilovaná. Měla jsem však to štěstí, že ke mně byl poslán anděl, který mi alespoň částečně pomohl. A změnil můj pohled na sebe a na celý svět. Ano, říká se, že člověk musí najít lásku v sobě a posílit sám sebe, ale v těch letech jsem o tom neměla ani tucha. A ani jsem na to ještě dle mě nebyla připravena. A proto jsem hledala lásku ve vnějším světě. Která mi společně s přijetím tak moc chyběla.
Ani náhodou však netvrdím, že můj životní příběh je to nejhorší, co člověka může potkat. Jen to bylo těžké.
Postupně jsem se však na vysoké škole, po těžkém rozchodu, začala dostávat více k sobě. S věkem jsem si začala uvědomovat, jak je důležité vyživovat věci, vztahy, které nás dělají šťastnými. A hlavně vyživovat své vnitřní já. Bylo na čase probudit v sobě sebedůvěru, rozproudit sebelásku, začít dělat věci, co mě opravdu naplňují. Protože jen tak jsem si mohla do svého života přitáhnout to nejkrásnější pro mě. A i když to byla strašně dlouhá, občas bolavá cesta, protože některé schované emoce šly ven a já se s nimi musela poprat, tak jsem to nakonec zvládla. Neustále je co zlepšovat, ale konečně jsem cítila, že můžu více roztáhnout svá křídla, být svá a šťastná. Přijala jsem všechny své vnitřní démony, spřátelila jsem se se svou velkou citlivostí a více jsem se uklidnila ve všech směrech. Našla jsem si práci, do které jsem se téměř ihned zamilovala, a najednou jsem pociťovala svou vlastní záři. A v ten moment se po více jak 10ti letech začala zlepšovat i má tvář. Ať mi to věříte či ne, tak tomu tak bylo. Samozřejmě, že jsem ke svému problému začala přistupovat komplexně, ale ta psychika udělala opravdu strašně moc. Viděla jsem to na tváři, cítila jsem to uvnitř sebe.
Věděla jsem, že v ten okamžik mám kolem sebe lidi, kteří občas píchnou do něčeho bolavého, ale že mi dovolí to pustit ven a očistit se od toho, co už opravdu v těchto dnech nepotřebuji. A jsem za to moc vděčná. Jsou to andělé, kteří stojí po mém boku, ať si řeším cokoliv uvnitř sebe. Děkuji. A taky ke mně přišla v té době láska, opravdu velká láska, která mě rozzářila do všech směrů. Najednou jsem mohla růst. A má pleť najednou byla v té nejlepší formě za posledních několik let. Hormony štěstí pracovaly na maximum. Kůže se čistila, pupínky odcházely.
Neustále mám na sobě spoustu práce, sebepoznání a seberozvoj je záležitostí celého života. Ani zdaleka se ze mě neuvolnilo to všechno, co mám v sobě za roky nastřádané. Snažím se však. Tím, jak zjišťuji, co jsem za člověka, se zvětšuje má „emoční kapacita“ (nevím, jak jinak to nazvat), a díky ní se u mě rozvíjí velká empatie, porozumění a přicházím na kouzla bezpodmínečné lásky. Učím se měnit své zajeté „nezdravé“ reakce a pracovat se svou psychikou na hlubší úrovni. A jsem na sebe pyšná, opravdu moc.
Nejste v tom sami!
Emocím ve spojitosti s kůží bych se do budoucna chtěla věnovat daleko více.
0 komentářů:
Okomentovat